Na jihu Moravy, mezi dvěma kopci, se ukrývá vinařství. Na první pohled působí jako ruina, kterou tu zanechal čas. Ale beton tu dýchá, nasává ticho, odráží světlo. Prostor vyvolává dojem, že budova tu stojí odjakživa — jako součást krajiny, jako pokračování země.
Víno zraje v hloubce, kde vládne chlad a klid. Všechno je tu pomalé, soustředěné, jako by ticho samo utvářelo chuť. Místo zve k pozornosti — k vnímání prostoru skrze tělo, k soustředění na chuť, která doznívá stejně tiše, jako celé místo.
Návrh vinařství zde nevychází primárně z technologického provozu výroby vína, ale ze snahy zachytit určité ticho krajiny. Nejde o funkční stavbu v tradičním slova smyslu – spíše o archetypální objekt, sochu nesoucí vrstvy času, která předjímá i svou budoucí nečinnost. Stavba jako krajinný fragment, který může zestárnout důstojně – a právě v tom spočívá její hodnota.
Pozemek se nachází na severním svahu mezi dvěma kopci osázenými vinicemi. Návrh využívá existující terénní jámu – paměť po zaniklé stavbě, která v krajině zanechala přesný obdélníkový otisk. Právě tento reliéf určil polohu a zapuštění nového objemu. Objekt se zároveň klene mezi svahy ve formě abstrahovaného akvaduktu – těžké linie betonu, která propojuje obě strany, aniž by narušila jejich přirozený rytmus.
Nosnou strukturu tvoří železobetonový rám umožňující velkorysé rozpětí a jemné členění bez častých podpor. Beton zde nepůsobí chladně – je porézní, otevřený počasí, připravený nést stopy deště, prachu i doteku. V některých částech jej doplňuje kámen z místního lomu a recyklovaný cihelný střep, který se promítá do povrchů stěn a podlah. Stropní desky nesou vegetační vrstvu – zelená střecha navazuje na okolní travní porost a opticky nechává stavbu splývat s krajinou.
Typologicky se jedná o podélnou, průchozí strukturu přístupnou z více stran. Objekt je záměrně otevřený – horizontálně i vertikálně. Interiér se neustále rozšiřuje a ztrácí do krajiny: skrz prázdná místa, rampy a terasy, které vybízejí k pomalému pohybu. Inspirací byly ruiny Itálie – místa, kde dávno zmizela funkce, ale prostor stále dýchá.
Programově objekt zahrnuje čtyři provozní celky:
– showroom s prostorem pro přímý prodej vína,
– degustační část s drobným občerstvením,
– otevřený pracovní prostor pro malý tým,
– a „špinavou zónu“: fermentaci, sklad a expedici.
Všechny části jsou vzájemně propojené, jak fyzicky, tak vizuálně. Průhledy, propady a vrstevnatost podporují zkušenost návštěvníka – nejen jako zákazníka, ale jako poutníka.
Toto vinařství není technologickým uzlem, ale krajinným aktem. Je to architektura mezi ruinou a sochou – navržená tak, aby si i po ztrátě funkce uchovala schopnost být čtena, vnímaná a – snad – i milována.
ročník 1. Ing. Arch.
